Obec Třtice
Pohádky s regionálním zaměřením propojené s vysvětlením některých českých přísloví o čertech.
 |
 |
 |
Už jste viděli, aby pohádka byla odněkud?! Každá pohádka přece začíná: Bylo nebylo, za devatero horami a devatero lesy… Právě proto jde o knížku (ne)pohádek. Příběhy jsou autorské a nepřevypravují žádné původní pověsti. Text je vázán na česká přísloví o čertech, která vysvětluje. Osobitý je i užitý jazyk. Kniha je obohacena 12 perokresebnými iniciálami, 45 perokresbami a 13 akvarely. Věřili byste, že jen v záhlaví knihy v názvu je použito 21 čertíků a 28 zvířátek?
obecní úřad Třtice, každý pracovní den od 8 do 12 hodin,
prodejna knih, Palackého náměstí Nové Strašecí
prodejna knih, Stochov
Knihcentrum, Husovo nám. Rakovník
Rabasova galerie, Rakovník
 |
||
 |
 |
 |
(pohádka z prostředí Třtice)
Každý se musí něčemu učit. Dokonce i čerti. Někteří celý život zůstávají v pekle a pracují právě tam. Musí třeba zatopit pod kotli a udržovat oheň, chystat dříví, hlídat nehodné dušičky a tak. To jsou čerti třetí kategorie. Ti chytřejší se dostávají na zem, aby svým čertovským způsobem prověřovali lidičky a trestali zlo. To jsou čerti druhé kategorie. Od normálních lidí je obvykle nerozeznáte. Jen oči mají jiskrně černé a malinko šibalské a vlasy jak uhel a ještě často samá kudrlina. Ocas, kopýtko a rohy mizí pomocí kouzla, jen čertiska překročí pekelnou bránu, co vede přímo na zem. Proto také čerti třetí kategorie obvykle z pekla na zem nechodí, leda na Mikuláše, protože tohle převlékací kouzlo jednoduše neumí. Nemyslete si, není to tak lehké všemu potřebnému se na zemi naučit i s pekelnými kouzly, které je ovšem třeba také dobře zvládnout.
A tak se stalo, že dva pekelní kluci, čertiska druhé kategorie, Uriáš a Barabáš, museli na zkušenou. Znamenalo to, že se mají porozhlédnout ve světě lidí, prohlédnout si a pochopit, jak se tady žije: co je dobro a co zlo, čeho si lidé cení, za co jsou ochotni položit i život, co považují za nespravedlivé a co za hrdinské, oč prosí boha, o čem sní… Jít na zkušenou znamenalo, že si opatrně ověří některá kouzla, že se s lidmi dokonce seznámí, ale zatím jen tak, aby se naučili správně s nimi jednat a mluvit jejich řečí, aby se vyznali v jejich společnosti a zapadli i mezi nuzáky i mezi boháče. Teprve až se tohle všechno naučí a složí zkoušku tím, že přinesou do pekla nepolepšitelnou duši, stanou se opravdickými čerty druhé kategorie. A to už bylo něco! Přinejmenším jako u lidí mít univerzitu a ještě několik státních zkoušek z jazyků. No a Uriáš a Barabáš měli za sebou pekelná studia a teď měli získat praxi. Ač svět lidí viděli mnohokrát na kazetách a taky se svým učitelem na exkurzích, přece jen to bylo něco nového. Nemohli se nabažit. Volnost lesa se silnou vůní smůly, modré a zelenohnědé rybníky, kde vodníci narychlo svolávali hejna kaprů, aby jim je čertovská cháska dočista nezdivočela, baculaté kachničky i bělostné husy, které svítily na hladině rybníků a jemně svým plaváním čeřily hladinu, zahrady za chaloupkami lidiček se stromy, prohýbajícími se červenými a žlutými jablíčky a modrofialovými švestkami… Nadýchané žluťoučké stohy s čerstvou slámou, co se tyčily pomalu za každou vsí a kde se spalo lépe než v přetopeném a začouzeném pekle. Prostě Uriáš s Barabášem si to užívali jako kluci na prázdninách. Jeden den výlet na zříceninu hradu Týřov a pak koupání v rybníce a tajemná noc pod hvězdnou oblohou ve stohu pod Louštínem, co se vypíná nad Krušovicemi. Druhý den se odvážili nakouknout do mlýna, co stával u hráze rybníka Bucek, a celý den dokázali pozorovat ten cvrkot při mletí mouky. Třetí den se zastavili u třtické kovárny. A to teprve bylo něco! Plamínky nadskakovaly, kovadlinka zpívala, kovářskej bručel a vraník, co ho tu právě kovali, se malinko poplašil, takže nastala hotová mela. Jak vyhodil kopýtky, kovářský učeň Ferda, tedy František Málek, koníka pustil, ten se zprudka otočil, až kovářské nářadí břinkalo o zem. Kovář sakroval, Ferda slíznul pohlavek, a jak se lekl, rukou jen tak zlehýnka zavadil o rozpálenou podkovu. Spustil takový jekot, že přiběhla kovářka. Kovář mezitím chytil vraníka a snažil se ho uklidnit. Kovářka držela cukajícímu se Ferdovi ruku ve studené vodě a současně volala kovářského pomocníka Lojzu, aby přidržel koně, než kovář nasadí podkovu, a dcerku Apolenku, aby dala vařit vodu a spařila třezalku na obklady pro Ferdíka. A do toho vraník nádherně zaržál, plamínky na chviličku pohltily podkovu a z rudé změnily barvu na žlutooranžovou a voda zasyčela, až se kovárna naplnila obláčkem páry. Uriáš s Barabášem se nemohli vynadívat. Chvíli seděli za komínem, ale odtud byl prachšpatný výhled, takže v té mele kolem kování se odhodlali vlézt až do kovárny. Barabáš dokonce chytil koně za uzdu, cosi mu zašeptal do ucha a koník stál jak beránek a nohu, kam měla přijít podkova, držel bez pohnutí. A než Lojza přišel, podkova seděla na svém místě jak přišitá.
„Tedy, s koňma to umíš!“ pochvaloval si kovář nového pomocníka a ani se nedivil, kde se tu vzal. Do kovárny totiž každou chvíli někdo zašel. Buď potřeboval něco opravit, koně okovat, zub vytrhnout, anebo od kovářky nějaké to býlí na svůj neduh. A kovářka se vyznala. To zas jo. A taky sem lidičky chodili jen tak, na kus řeči.
„Nechceš tu pár dní zůstat?“ ptal se dál kovář. „To víš, Ferdík nějaký čas do kovárny nemůže a teď po žních je práce habaděj, že to s Lojzíkem sami nezmůžeme.“
„Nejsem sice kovářskej, ale šel jsem do světa na zkušenou, takže proč bych to pár dní nezkusil právě tady,“ zasmál se Barabáš. „Mám s sebou ale brášku a ten by tu musel těch pár dní zůstat se mnou.“
„I o jeden hladovej krk víc nebo míň,“ ušklíbl se kovář. „A jestli je šikovnej jako ty, však se práce najde i pro něj.“
Ne že by se Uriáš koní bál. Dovedl to s nimi právě tak jako Barabáš, ale srdce ho táhlo jinam, takže brzo se v kovárně sotva ukázal. Pořád se točil kolem kovářky.
„A k čemu že je tahle bylinka?“ neustále vyzvídal. To mu nešlo na rozum, že i když je bylinka vlastně jedovatá, do některých lektvarů se přidává k uzdravení.
„To na otrávení nemoci,“ vysvětlovala kovářka, „ale nesmíš dát moc, abys neublížil, nebo dokonce nezabil. No a nesmíš dát ani málo. To by zase nepomohlo.“ Inu, byla to dočista věda. A ještě kdy bylinky trhat a kde a jak sušit a jak dohromady míchat na čaje, jak na tinktury i na masti. Uriáškovi šla hlava kolem, ale že to bylo čertisko mazaný, všechno stačilo říct jen jednou a už si to pamatoval napořád. A z lesa i z okolních kopců nosil nůše bylinek, rozkládal je po seníku, obracel i zavěšoval na hambalka, že nadělal za pár týdnů forotu alespoň na dva roky.
A jak dni ubíhaly, čertiskům se tvářičky kulatily, protože kovářka vyvařovala: kulajdu a lívanečky, bramboračku a škubánky, šišky s mákem a buchty. A bramborový knedlík se zelím a vepřovým, králíka na smetaně, a taky koprovku a gulášek a palačinky s lesními jahůdkami. Takové dobroty domácí kuchyně Uriáš ani Barabáš neznali. Není divu, že se jim v kovárně líbilo a nikam nepospíchali. Jenže takový čert neumí jen tak v klidu sedět a pracovat. A tak se stalo, co se stát muselo.
Jednou po výtečné večeři se Barabáš rozhodl, že kovářce musí oplatit její pohostinnost. Zrovna byla holoubátka s nádivkou z mladých kopřiv a uzeným, s čerstvou houstičkou, co pekla sama kovářka, a pořádný džbán piva, protože kovář dodělal mříž pro zámeckého pána na Kornhauzu, která měla uzavírat parádní zahradu. No a taková mříž si zaslouží pořádnou oslavu. Přinejmenším proto, aby dobře držela.
„A zítra vaříme my s Uriášem,“ povídá Barabáš furiantsky. „To si smlsnete. Takovou baštu kovářka dozajista neumí!“
A bylo to. Inu, po třetím korbílku piva se řekne ledacos. Teď už Barabáš s Uriášem nemohli couvnout. I spánek měli těžký. Ráno ani jeden za moc nestál. Pekelnými kouzly se chlubit nechtěli a v kovárně okoukali tak leda brambory na loupačku. A tím by kováře s kovářkou jistojistě neuctili. A jak tak nešťastně lamentovali a načuhovali z okýnka přímo na vesnický rybníček, byl tu nápad! Husy. Taková husička, dozlatova upečená, pivečkem podlévaná. A k ní chlupatý knedlík a mlaďoučké křehoučké zelíčko… Od nápadu k činu nebývá daleko. Barabáš chytil dvě husy na rybníčku, Uriáš z nejbližší zahrady přitáhl pořádnou hlávku zelí a také košík raných brambor a pěkně kulaťoučkou cibuličku. Kdo by to do těch čertisek řekl. Než bys řekl švec, byly husy podříznuté a oškubané, naplněné nádivkou se spoustou bylinek, ve kterých se Uriášek už docela dobře vyznal. Barabáš donesl žejdlík piva a pečlivě podléval, až se kůrčička na husičce zlatavě smála. Bože, to byla vůně! I knedlíky se povedly, jen bylo třeba od Apolenky zjistit, jestli se těsto dělá ze syrových nebo vařených brambor. A zelíčko! No, kuchařská báseň. Kdyby Uriáš s Barabášem vařili v Alkrónu v Praze, jistě by si je tam vynachválit nemohli. Taková to byla lahoda. Jenže oni uvařili ve vsi. A to dá rozum, že hned kovářce vrtalo hlavou, kde že ty husičky koupili.
„Pročpak kupovat, když na rybníčku je jich celé hejno?“ divil se Uriáš. Jenže to už tu byla sousedka Vožechová, co pro půl vesnice dělávala lahodný tvarůžek a máslíčko, heboučké a naparáděné jako dort. A hned, že jí někdo ukradl husičky. A že ve vsi musí být zloděj. A že rychtářovic Bětušce zase někdo vykopal půl řádku brambor ze zahrádky. A že by se s tím zkrátka mělo něco dělat. No, a protože kovář je chlap jak hora, a sílu má za několik mužských, měl by s tím něco udělat právě on. Uriáš s Barabášem byli jako pěny. Kovářka odkrojila z pekáče pořádnou porci a už sousedku pobízela, že dneska právě mají husičku, že sice ještě není tak vykrmená jako bývá na posvícení, ale že si nějak vyvrkla nohu, či co, takže lepší husa na talíři, než zdechlinka na dvorku. Sousedka se dvakrát pobízet nedala a jak šla řeč, dočista nakonec zapomněla, proč sem přišla.
Zato Uriáš s Barabášem nezapomněli. „Koupit jsme to všechno měli,“ kroutil hlavou Uriáš, když s Barabášem navečer zapadli do své komůrky za kovárnou. Barabáš seděl u okýnka, hlavu držel v rukou opřených o stůl a bylo mu to všechno nějak líto. „Co si kovář pomyslí?“
„Jen aby nebylo hůř!“ vykulil se Uriáš. A bylo. V kamnech zaharašilo, i když se v nich přece v takhle teplém počasí netopilo. Pak to malinko zapraskalo, ale jen tak slabounce, že obyčejný smrtelník by to sotva zaslechl. Oba čerti věděli, že je zle. Než se stačili pořádně leknout, stál tu sám Satanáš, vrchní učitel pekelné školy pro čerty druhé kategorie. „To jste to vymňoukli, čertiska jedna nezvedená!“ Zaskučel hlasem ostrým jak šlehnutí biče. „Čerti a kradou! Fuj, že se nestydíte!“
„Stydíme! Jenže…“ pokusil se cosi namítnou Barabáš.
„Jenže, co!“ sykl zostra Satanáš, že Uriáškovi naskočila dočista husí kůže. „My mysleli…“ pokusil se znovu namítnout něco Barabáš, ale bylo to marné. Když se pekelná vrchnost rozzlobí, není k zastavení. A Satanáš se opravdu zlobil. Ale protože Uriáš s Barabášem byli čerti docela učenliví a mnoho hloupostí nikdy nevyvedli, a že byli na světě na zkušené teprve krátce, a že ani čert neví hned všechno, nakonec jim Satanáš odpustil. „A abyste to nezvrzali znovu, dám vám jednu radu,“ povídá nakonec už docela usmířeně. „Vzít si bez placení můžete jedině to, co vám někdo dá. Stačí, aby řekl: – Čert to vem! – a je to vaše. Ať je to, co je to!“ A byl pryč.
Panečku, to bylo ponaučení! Že Barabáš i Uriáš byli čerti zvídaví, od téhle chvíle měli uši neustále kousíčkem nastavené na široké okolí. Snad chtěli vědět, jestli to opravdu někdo někdy řekne, protože za tu krátkou dobu, co na zemi pobývali, nemohli přehlédnout, že lidi jsou cháska tuze lakomá. Jen málokdy někdo někomu něco dá jen za pouhé: Děkuji. Všechno se platí. A něco dokonce i vícekrát. Penězi, protislužbičkami, dárečky, a dokonce lidskými mozoly. Ne že by Uriáš nebo Barabáš pochybovali o slovech samotného Satanáše, ale přece jen. Copak asi ti hamižní lidé dávají čertu, o kterém mají tak nejasnou představu. Ani dospat nemohli. Vlastně se dá říci, že spali jen tak na jedno ucho. Napřed se nedělo nic. Ale jak kohout zakokrhal na uvítanou nového dne, začalo to švitořit ze všech stran. Museli dávat obzvláště dobrý pozor, aby jim bylo jasné, odkud která větička přichází a komu patří. Zkrátka a dobře, práce teď měla jen poloviční místo, protože všechno zaslechnout, to chtělo nějaké soustředění.
„Čert to vem!“ zaznělo skoro vesele dívčím hláskem. Uriáš vyskočil jako na trní. Byla to Bětuška, které včera vykopal ten plný košík brambor a taky si od ní „půjčil“ zelí i s cibuličkou. Trochu stydlivě se letěl mrknout, co mu Bětuška vlastně dává. A aby ji nepolekal, kouzelně luskl prsty. V tu ránu byl neviditelný. Nakoukl Bětušce zezadu přes rameno. Právě seděla na lavičce a hladila koťátko. Před ní se do země vsakovala loužička rozlitého mléka. „To se jí to řekne!“ zašklebil se pro sebe Uriáš. A než stačil vymyslet, jak si vzít rozlité mléko, už se ozývalo odněkud z polí na vršku za vsí:
„Čert to vem! Aby to ďas spral! Sakulajda!“ ten hlas byl hluboký a Uriáš si nebyl jistý, komu patří. Mihl se jako žíznivá čára povětřím, ale Barabášek už tu byl. Také pro lidské oko neviditelný, to dá rozum. Oba pak zpoza buku pozorovali, jak chalupník Houda odpřahá kobylku od něčeho ohromného. Muselo to být přetěžké, neboť se to nějak při jízdě sesmeklo a pomalinku to klouzalo z vršku dolů. Aby ta hromská věc nestáhla dolů i kobylku s chalupníkem, rychle ji Houda odpřahal a sakroval pěkně nahlas. Jen kobylku uvolnil, práskl Houda bičíkem a za chvilku byl pryč. Uriáš s Barabášem na nic nečekali a čertovským kouzlem přenesli to „cosi“ rovnou do pekla. Netušili chudáčci, že Houda odtahoval starý vál na uválení pole do skály, kam se odedávna vozilo všechno nepotřebné, co už dávno dosloužilo. Vál byl prorezavělý, místy se rozpadal a hlavně Houdovi na dvorku, velikém jako pětník, překážel. O tom ale čertíci nepřemýšleli. Uložili tenhle poklad v pekle do nejtemnějšího kouta, kam nikdo nikdy nepřišel, a těšili se, jak se bude Satanáš divit a jak je pochválí. Že jsou chytří a učenliví. Že dávají dobrý pozor na jeho rady. Ale než si té své radosti stačili jaksepatří užít, už našpicovanými oušky slyšeli, jak se po nich shání kovář. A také slyšeli kovářku, jakoby někoho uklidňovala: „Čert to vem, stejně už byl celý oprýskaný.“ Říkala to Apolence, která naříkala, že urazila v kalupu ucho hrnci, ve kterém nosila sypání slepičkám. Byl to takový hnědý hrnec z pálené hlíny, celý opletený drátem, aby se tak snadno nerozbil. V kuchyni už dávno dosloužil, ale vyhodit ho byla škoda. Proto do něj hospodyně sypala zrní, co pak Apolenka dávala slepicím. Hrnec teď stál na lavici dočista prázdný. Tou ránou, jak Apolence vypadl z ruky, se všechno zrní vysypalo. Apolenka zrnka smetala a kropila je slzami.
„Nevídáno,“ těšila kovářka dceru. „Těch ještě rozsypeš, než se vdáš. Utři si oči a nefňukej. Nametáš tam i kamínky.“ Jen kovářka zašla, popadl Uriáš hrnec přes sehnutou Apolenku, která pro slzy ani neviděla, a hup s ním do pekla. Barabáš v kovárně bušil do železa za dva. Není divu, protože Uriáš ten den nesl do pekelného kouta ještě prasklé hrábě a uschlý stromek, děravou ošatku a tuplák beze dna, roztrhanou košili, co se s ní vztekal tesařův Alík a kolo od trakaře, které prostě nedrželo. Druhý den se čerti prohodili. Teď lidskému klábosení naslouchal Barabáš a Uriáš se činil v kovárně. A v pekle zatím přibyla spousta úžasných věcí : kus drátěného plotu, ve kterém děr bylo více než ok, a když ho sadař přece jen opravoval, vrazil si rezavý drát pod nehet, hodiny s kukačkou, co už roky nešly a hospodyně si je koštětem při ometání pavučin shodila na hlavu, a také levý střevíc, do kterého už dlouho teklo a teď se mu ještě utrhl podpatek. Dokonce i na střepy rozbitý džbán, co v něm kuchař Urban ze Zárubovy hospody právě nesl hostům vínko k báječné svíčkové. Urban si to po kuchyni šmejdil vždycky jen v pohodlných pantoflích, že prý ho jinak nohy bolí, jak se kolem plotny naběhá. Pantofle ale ujela po kapičkách vody, co se kdovíjak dostaly na podlahu, a Urban měl co dělat, aby udržel rovnováhu a nenatáhl se na podlahu jak dlouhý tak široký. Neupadl sice, ale jak rozhodil ruce, třískl se džbánkem o okenní parapet. Džbánek se rozletěl a červené vínko udělalo na podlaze louži jako rybník.
Každý den v peklíčku něco přibylo. A to Uriáš s Barabášem ze vsi vytáhli paty jen do nejbližšího okolí. Kout v pekle už dávno nestačil a roztékal se na metry daleko. A darů čertům neubývalo.
„Čert to vem!“ ozvalo se každou chvíli. Lidé ve vsi totiž nebyli včerejší. Brzy si všimli, že krámů ubývá. Nevěděli sice, kdo se tak snaží. Stačilo, že vypozorovali, že se věci sami odklidí, když se správně zakleje. A tak se místo náročného uklízení, pálení či vožení verků na skládku ozývalo jen: „Čert to vem!“ „Vem to čert!“ Chalupník Houda takhle uklidil celou stodůlku, kde se nakupilo rozbité a neopravitelné nářadí, tesař Mourek si za pomocí čertů uklidil půdu a pekař Sova sklep i s loňskými shnilými jablky. Vesnička i domky začaly vypadat jako z cukru. Staré se lehce odklidilo a kdo na to měl, nahradil starý nepotřebný křáp novým. Zato peklo se nebezpečně zaplňovalo. A když už to k přehlédnutí nebylo, a dokonce dva kotle se musely přestěhovat, vyčíhal si Satanáš oba mladé čerty.
„Co to tu tropíte za nekalotu?!“ spustil na ně právě, když kulili do pekla starý řeznický štok. Noha se mu viklala a stál jen nakřivo. A v prostředku měl tak vytlučenou jámu, že už na něm zkrátka nešlo dočista nic přeseknout, jak maso zapadlo do dolíku.
„Dary peklu,“ pyšně se narovnal Uriášek.
„Dáváme teď obzvlášť pozor, abychom nic nepropásli,“ přidal se snaživě Barabášek, aby si té pochvaly, co jistojistě přijde, také užil.
„Prachsakra!“ vydechl překvapeně Satanáš. Copak by ho napadlo, že čertiska přitáhnou takový kšunt. „Nemáte snad prsty v tom haraburdí ve třetím pekelném štoku?“ zeptal se pro jistotu opatrně, ale přísně.
„V haraburdí?“ trochu nasupeně vydechl Uriášek.
„Do třetího ukládáme dary peklu. Žádné haraburdí,“ vážně pronesl Barabáš. „Měli jsme se zeptat, kam se to ukládá, ale nevěděli jsme, že lidi tak hodně rozdávají.“ „I tak to byla safraportská práce!“ pyšně vpadl do řeči Barabášovi Uriáš.
„Já vám dám safraportskou práci!“ durdil se Satanáš, ale v duchu se musel smát. Tihle dva raraši, ti to teda vzali za konec! Na druhou stranu jim to sám poradil. Ale mohlo ho napadnout, že zavalí peklo odpadem všeho druhu? Ještě chvíli sakroval, ale pak čertiskům vysvětlil, co a jak. Oba pak peklo museli vyčistit. A věřte nebo nevěřte, tahle legrace je stála dva roky práce. Dřevěné klumpy rozštípat na kusy k pálení pod kotli, kovový šrot museli odnášet do velké pekelné kovárny k přetavení a hliněné nádobí rozbít na kousíčky, které se pak máčeli ve vodě, a jako blátíčko přidávali do nové hlíny k točení na hrnčířském kruhu. Žádná kouzla Satanáš vidět nechtěl. Prý, aby si to pamatovali.
Pro čerty sice dva roky jsou skoro jen tak dlouhé, jako u lidí dva týdny, ale i tak to byla rachota! No zkuste si dva týdny přebírat a čistit skládku. Určitě už si od teďka rozmyslí, až uslyší to známé – „Čert to vem!“- jestli vzít, a nebo nechat. I chybami je možné se ledasčemu naučit. Jen Třtičtí litují, že se nepotřebné krámy a vysloužilé věci nadále samy neuklízejí. Inu, všeho do času!
Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.